Domů > Poušť > Svědectví z Pouště

Svědectví z Pouště

Plahočím se do prudkého kopce. Sice sotva popadám dech, ale už dlouho jsem se nikam neplahočila s takovou radostí. Po chvíli se stezka narovná a brzy už malými vrátky ve známém plotě vcházím na místo, které je tak blízké mému srdci. Chvíli jen stojím a rozhlížím se - žlutá kaplička, dřevěná hala, chatky, houpačka, kolotoč, pingpongový stůl... mé oči se nemohou nabažit všech těch obyčejných pohledů, které pro mě dohromady tvoří obraz neobyčejně milovaného místa. Poušť.  Každý pobyt tady mě posunul o pořádný kus dál v mé cestě za Ježíšem. Jak to bude tentokrát?

Nepřeslechnutelný zvuk zvonku ohlašuje všem spícím, že je čas vstávat. To není možné, vždyť jsme sotva šli spát! Ale to už je jedním ze znaků Pouště, že dny ani noci nikdy netrvají tak dlouho, jak by si člověk přál. Na skupinky se tradičně trousíme ještě deset minut po jejich začátku (ach ta metodistická mládež :-) ). Cílem těch dnešních je trochu se poznat, nejen co se jména týče, ale také s jakým očekáváním na Poušť přijíždíme (máme li jaké). Kromě představování sebe samotného představujeme i Ježíše - každý tak, jak ho sám vidí a vnímá. Poslouchám a napadá mně, že tím o sobě říkáme mnohem víc, než bychom možná čekali. A jsem ráda, že jsme nezůstali jen u obvyklého jména a města, odkud jsme přišli.

Je to neuvěřitelné, ale ačkoli se nám s každým dnem vstává hůř a hůř a na snídani chodíme už skoro poslepu, jak se nám klíží víčka, na dopoledních seminářích se naprosté většině z nás daří udržet pozornost. Kromě Pána a jeho posilování a milosrdenství na tom mají velkou zásluhu i jeho pomazaní služebníci:

Ríša Novák nekompromisně říká i to, co je nepříjemné slyšet. To, o čem vím nebo tuším, že je to pravdivé, ale praxe mi přitom pokulhává (což je právě tím důvodem, proč to nerada poslouchám). A Ríša mi to připomíná takovým způsobem, že mi je jasné, že je nejvyšší čas přejít od slyšení k činění.
Pavel Hradský má dar připomínat známé pravdy, kombinovat je s inspirativními postřehy a novými pohledy na věc a do toho má výborný smysl pro humor, který člověka  nenechá klimbat a vtáhne ho do všeho, co Pavel říká. Takto například  i z všeobecně „oblíbeného" tématu vztahů dokáže udělat seminář, ze kterého si mnoho odnáším a je mi líto, když ho zvonění k obědu ukončí.
Daniel Hottmar ze svého invalidního vozíku srší neuvěřitelným vtipem a radostí a zároveň září pokojem, který jak se zdá vůbec nezávisí na vnějších okolnostech. Když Dana vidím, čekám, že se každou chvíli rozprskne na tisíce smějících se jiskřiček. A zároveň se velmi stydím, že jsem - zdravá a chodící - kdy pochybovala o tom, zda si mě Bůh může použít.
Pavel Faul a jeho pomocník Ruda nám poslední dva dny sloužili do pozdních nočních hodin modlitbami za uzdravení a vyřizováním slova poznání každému, kdo o ně stál. Když jsem na vlastní oči viděla, jak se některým lidem se skoliózou prodlužuje kratší noha a dorůstá druhou, docházelo mi, co to znamená, že „u Boha není nic nemožného". A slova poznání a povzbuzení, která u některých až neuvěřitelně konkrétně promlouvala do osobních životů, si poneseme v srdci možná navždy.

Středa odpoledne. Holčina, kterou znám z Pouště před dvěma lety a se kterou bydlím na chatce, z Pouště odjíždí. Cítí se tu sama. Nemůžu tomu uvěřit. Tolik jsem se těšila na to, až si s ní >>jednou<< popovídám. Věděla jsem, že jí nedávno zemřel tatínek a chtěla jsem si udělat čas si s ní sednout, naslouchat, povzbuzovat a pomoct, aby na Poušti načerpala sílu do boje s těžkým obdobím jejího života. Ale na Poušti je stále co dělat, koneckonců přijela jsem si sem také odpočinout, nejen sloužit. Myslela jsem si, že na rozhovory bude ještě tolik času.  
O tom, že spolubydlící chce odjet, jsem se dozvěděla už v úterý večer. Modlili jsme se za ni na půlnoční modlitební, modlila jsem se u její postele když spala, modlili jsme se druhý den na setkání vedoucích skupinek...věděli jsme, že u Boha není nic nemožného a že má moc její rozhodnutí zvrátit, bude-li chtít. A ona přesto odjela. Bylo to pro mě ledovou sprchou a probuzením. Nikdy jsem neměla problém s tím, že bych nechtěla lidem kolem pomoci. Ale teď mi natvrdo Bůh ukázal, že zůstat u chtění prostě nestačí.  Že všechno má svůj čas a když ho propásneme, ... tak ho prostě propásneme. Dveře budou zavřené. 

A už je tu poslední večer. Pavel nás v kázání varuje, že přinášet lidem evangelium a nezmínit se o tom, že součástí obrácení je pokání, je horší, než nepřinášet evangelium vůbec. A že potřebu pokání a Boží záchrany by si měl uvědomit každý z nás osobně, každý den. To samé jsem od Pavla slyšela už na podzimní konferenci, ale teď mi dochází, že to na mě nemělo dlouhodobější efekt. Po kázání následují dvě výzvy, spolu s nabídkou modliteb - (1) pro ty, kteří chtějí v pokání vydat svůj život Ježíši a přijmout jeho milost; a (2) pro ty, kteří stojí o nové pomazání do služby Ježíši, touží do ni znovu naplno a pravdivě vejít ať to stojí, co to stojí.

Ani jedna z těchto výzev nezůstala bez odezvy a Pavel se za ty, kdo povstali, přimlouval. Pak následovala dlouhá chvíle tichých i hlasitých modliteb a vyznávání hříchů nás všech. Modlitba, která zazněla z něčích úst, mi bude ještě dlouho znít v uších...a snad i v srdci: „Pane, dej, ať si každý den uvědomím, že bez Tvé záchrany mi hrozí peklo."


Jestli to, co jsme na Poušti prožili a k čemu jsme se před Bohem rozhodli,  bude počátkem změny v našich životech, záleží samozřejmě hodně i na nás. Ale věřím, že jsme do našeho snažení přizvali mocného spojence. Spojence, který to s námi nevzdá ani když my to vzdát chtít budeme. Spojence, který rovná páteře a prodlužuje nohy. Spojence, který nám v pravou chvíli připomene, že pro jeho dílo není překážkou vůbec nic, ani invalidní vozík a ochrnuté tělo. Překážkou mu může být jedině, když se sami rozhodneme mu překážkou být. Bůh nás miluje, a miluje i ty, za kterými nás posílá. Ale nikdy nás do ničeho nebude nutit. 

Po příjezdu domů se mi chce brečet. Mám za sebou tři týdny (dva týdny u Milana Mrázka v Anglii a jeden na Poušti) plné Božího vyučování a společenství s věřícími přáteli i s Bohem samotným. A teď mě čeká další půlrok práce veterináře a veterinárního zubaře, o které mám často pochybnosti, jak na ni Bůh hledí. Píšu kamarádovi zoufalou sms prosbu o povzbuzení. 
A dostává se mi odpovědi. o kterou se s vámi s jeho dovolením podělím: „Ahoj stepko, od zitrka budes zas v praci potkavat lidi - lidi, ktere Buh miluje, kterým vdechl zivot a ktere stvoril PRO SEBE. Aby se nam lidem priblizil, prisel na zem v lidskem tele. To ale trvalo jen 33let. Ted uz není na zemi ve svém tele a potrebuje tak tve telo a tvou dusi, aby se mohl temto lidem priblizit Tve vydani se jemu nejen pro tento ucel dava pravy smysl tve existenci. Satan na nas utoci strachem a uzkosti, ale nase nalady nam nesmi vladnout. My stojime na tom, co o Bohu vime. My vime, cemu a komu verime - Jezis je Pravda a to, co říká On, je pravda."


Štěpánka Pecinovská