FAQ

Často kladené otázky

Jak víme, že Bůh existuje?

Odpovědí je mnoho. Stačí pohled do přírody, pravděpodobnost samovolného náhodného vzniku života (tj. nukleové kyseliny s odpovídající funkční strukturou proteinu) na zemi byla vědcem Crickem označena jako limitně nulová, připočteme-li už tak nízkou pravděpodobnost vzniku peptidů, nukleových kyselin a jiných organických látek samovolnou cestou a započítáme-li pravděpodobnost vzniku inteligentní bytosti (člověka) která je taktéž velmi nízká, dostáváme se k absurdně malým číslům. Tady už je pravděpodobnější, že vysypu-li na zem hromadu šrotu a plastů a dodám-li dostatek energie, vznikne mi nový mercedes. A přece když vidíme auto, nepřemýšlíme nad tím, jak asi vzniklo a čím to je, že jezdí. Všichni víme, že auto má konstruktéra, který je sestrojil či vymyslel plány na jeho sestrojení a přijde nám to tak samozřejmé. Proč by také ne, na kostruktéra si můžeme „sáhnout“, nebo aspoň víme, že je to „reálná“ (tedy pro naše smysly vnímatelná) osoba.  Naproti tomu je nám nepředstavitelná myšlenka, že by někdo stejným způsobem stvořil člověka. Člověk ve své pýše raději připustí absurdní myšlenku, že vznikl čirou náhodou z chaotické hmoty, a to náhodou limitně nulovou, než aby připustil, že i on sám je pouze „zkonstruovanou“, stvořenou bytostí. A protože Bůh není vidět, raději vůbec popřeme jeho existenci, abychom nemuseli uznat, že člověk není až takovým pánem všeho tvorstva, a že je zde někdo „nad ním“. Má to samozřejmě asi takovou logiku, jako se domnívat, že auto stojící nám v garáži vzniklo samovolně, protože jeho konstruktéra neznáme a nikdy jsme ho neviděli. U auta, i když ho třeba neznáme a nevidíme, víme, že je. Proč tedy ne u člověka...?

Proč věřit v Boha, když nemám žádný důkaz jeho existence?

Lidé mají často sklony nevěřit čemukoli, co si nemohou ohmatat, změřit, prohlédnout, rozebrat, očichat, poslechnout,  jakkoli jinak smyslově nebo alespoň rozumově (či matematicky, jako je tomu v případě mikrosvěta) dokázat či obhájit. To se v případě Boha samozřejmě udělat nedá, jak chcete také změřit něco (či lépe řečeno někoho), kdo je všude, v každém čase a v každém prostoru. Boha tedy nemůžeme přijmout jinak, než vírou. Ale cožpak víra v naše smysly není také jen obyčejnou vírou? Vždyť veškeré informace o okolním světě dostáváme silně zkreslené a zprostředkované a v konečném důsledku jsou to pouhé nervové vzruchy. Snadno můžeme například různými drogami vnímání ovlivnit, zkreslit, ba dokonce způsobit halucinace. Lidské smysly tedy spolehlivým informačním zdrojem nejsou. A proč by víra v Boha měla být pravější, nežli víra ve smysly? Na to se nedá snad ani odpovědět jinak, než „zkuste a uvidíte“. Nemůžu vám dokázat, že Bůh je. Ale pokud člověk v Boha uvěří a nechá ho řídit svůj život, Bůh se mu tolikrát dokáže a osvědčí, že je pak pro něj Boží existence samozřejmější a jasnější, než existence celého světa se vším, co je na něm.

Pokud je Bůh, proč je na světě tolik zla?

Předně je zapotřebí si uvědomit v čem ono zlo vlastně spočívá, máme-li se totiž bavit o natolik subjektivním pojmu, jako je „zlo“, je zapotřebí si je definovat. Tedy, podle Bible, které se nyní budeme držet, je podstatou zla neposlušnost Bohu (i Satan jako nejznámější představitel zla byl kdysi andělem a padl jen proto, že se vzbouřil proti Bohu a odmítl mu poslušnost). Všechny vraždy, loupeže a násilí jsou pak už „jen“ sekundárním důsledkem neposlušnosti Bohu. A proč to Bůh vše dovoluje? Vychází to už z principu, proč Bůh člověka stvořil – aby ho člověk miloval a měl s ním vztah. A pokud by k tomuto neměl člověk možnost svobodné volby, nejednalo by se již pak o lásku a vztah, ale povinnost bez možnosti volby. Bůh dal člověku možnost rozhodnout se, a s tím souvisí i zodpovědnost. Pokud by snad Bůh eliminoval veškeré zlo na světě, popřel by tím svůj úmysl stvořit člověka jako svobodnou bytost, která se může rozhodnout pro neposlušnost (tedy zlo), a Bůh nemůže nikdy popřít sám sebe.

Proč Bůh nechává trpět i křesťany?

Nabízí se otázka, proč Bůh dopouští utrpení i na křesťany. Vždyť je přece nazývá svými dětmi. Pravda je ovšem taková, že Bůh nezajistí křesťanům krásné domy, skvělá auta, kariéru ani bezstarostný život. Víme, že Bůh vydobyl těm, kdo v něj uvěřili a vydali mu svůj život, spásu a život věčný. Tomu ovšem předchází život na zemi. To, že na křesťany doléhají zkoušky a těžké životní situace, je sice pravda, neznamená to však, že jsou na tom stejně, jako nevěřící. Bůh totiž má pro každou, i tu sebe těžší životní situaci, to správné řešení. A proto se křesťané nemusí uchylovat k unáhleným, „lidským“ řešením těžkých situací (jako je třeba sebevražda, nebo útěk k alkoholu či drogám, rozvody), ale mohou použít (svobodná volba) Boží řešení, takže i když přicházejí těžké životní stavy, Bůh ví jak na to a nabízí nám možnost zvítězit.

Jak si může člověk zasloužit věčný život?

Nijak. Mnoho lidí neznalých křesťanství, se domnívá, že křesťané prostě musí „konat dobré skutky“, „nedělat špatné věci“, a potom se dostanou do nebe. Bible však jasně říká „jedině milostí spaseni jste“. Člověk se rodí jako hříšná bytost (o hříchu si ještě řekneme) a sám od sebe se k Bohu přiblížit nemůže. Proto obětoval Bůh svého syna, aby díky jeho oběti nemusel člověk propadnout věčné smrti, ale mohl mít volný přístup k Bohu. Člověk už pak pro svou spásu (věčný život) nemusí, ba ani nemůže udělat nic navíc. Jediné, co je zapotřebí, je tomu uvěřit… a vydat Bohu svůj život. Ale to je právě kamenem úrazu mnohým lidem, předat vládu nad svým životem. Navíc se některým příčí myšlenka, že by měli přijmout spásu zadarmo, aniž se o ni jakýmkoli způsobem zasadili, protože to znamená přiznat si, že se člověk nemůže vlastními silami ani schopnostmi zbavit svých hříchů a nebe si tak zasloužit. Jak píše Pavel ve svém listě do Fezu (Bible): „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. " (Ef 2,8-9).

Jak poznám, jestli jsem zamilovaný?

Láska je nesmírně mocný cit. Je důležitou motivací pro velkou část našeho života. Mnohá rozhodnutí činíme na základě právě tohoto citu a vstupujeme dokonce do manželství, když máme pocit, že jsme „zamilovaní". Možná to je důvodem toho, že se celá polovina prvních manželství rozvádí. Bible nás učí tomu, že pravá láska není cit, který se dostaví a zase zmizí, ale že to je rozhodnutí. Nemáme milovat jen ty, kteří milují nás; měli bychom dokonce milovat ty, kteří nás nenávidí, stejně jako Kristus miluje ty, které nikdo jiný nemiluje (Lukáš 6:35). „Láska je trpělivá, je laskavá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nepovyšuje; není hrubá, nehledá svůj prospěch, není vznětlivá, nepočítá křivdy, není škodolibá, ale raduje se z pravdy; všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží" (1 Korintským 13:4-7).

Co říká Bible o předmanželském sexu?

Společně s jinými sexuálními přestupky, je předmanželský sex v Bibli opakovaně odsuzován (Skutky 15:20; Římanům 1:29; 1. Korintským 5:1; 6:13; 18; 7:2; 10:8; 2. Korintským 12:21; Galatským 5:19; Efezským 5:3; Kolosenským 3:5; 1. Tesalonickým 4:3; Soudců 7). Bible zastává stanovisko, že před manželstvím je třeba se zdržet sexu. Předmanželský sex je stejně nesprávný jako cizoložství a ostatní sexuální přestupky, neboť všechny předpokládají sexuální styk s někým, s kým nejsme oddáni. Sex mezi manžely je jediná přípustná forma sexu, kterou Bůh schvaluje (Židům 13:4).

Je to v pořádku, aby křesťan chodil s nevěřícím nebo se s ním vzal?

Pro křesťana je velmi nerozumné chodit s nevěřícím člověkem a svatba by už vůbec neměla připadat v úvahu. Druhá Korintským 6:14 říká, že nemáme „táhnout jha s nevěřícími" (Bible Kralická). Evokuje to obrázek nesourodého páru dobytka, který je zapřažen do stejného jha. Namísto toho, aby společnými silami táhli náklad, pracují proti sobě. I když se v této pasáži nemluví konkrétně o manželství, rozhodně se na manželství vztahuje. Dále se v tomto písmu mluví o tom, že neexistuje žádný soulad mezi Kristem a Beliálem (Satanem). V manželství křesťana a nevěřícího nemůže být žádná duchovní harmonie. Pavel dále připomíná věřícím, že v nich od okamžiku jejich spasení přebývá Duch svatý, který žije v jejich srdcích (2 Korintským 6:15-17). Právě kvůli tomu se mají oddělovat od světa - jsou na tomto světě, ale ne z tohoto světa - a nikde to není tak důležité, jako v tom nejintimnějším vztahu vůbec - v manželství.