Domů > Mix > Reportáže > Otázky bratru superintendentovi

Otázky bratru superintendentovi

V rámci cyklu "Historie a vývoj AMM" jsem položil několik podobných otázek velikánům AMM. Jako první mi odpověděl pan superintendent Petr Procházka.

1)      Můžeš začít svým příběhem? Jak si začal svou práci v církvi, kde jsi kázal apod.?

To je dlouhý příběh, ale pokusím se vyjádřit stručně.

Ještě pořád si vzpomínám na toho malého kluka, který chodil každý týden neděli co neděli na bohoslužby a později na biblické hodiny. Vzpomínám na nedělní besídku a na každotýdenní učení „zlatého textu". To byl vždy nějaký text z Bible, který jsme se učili nazpaměť.

Mám před očima proměnu, kdy ten kluk byl najednou už velký, patřil do party, která žila svým životem a trávila všechen volný čas společně. Tak jak to už bývá, nechyběl alkohol, návštěvy koncertů, ... Dva roky na vojně to byl náraz na krutou realitu komunistické armády. Měl jsem výsadu zažít pravou mazáckou vojnu. O tom bych mohl vyprávět dlouhé a neuvěřitelné příběhy. Možná, že to bude znít jako klišé, ale ty dva roky změnily můj život.

Krátce po návratu z vojny, druhou neděli v červnu 1987, mě měl Bůh na svém seznamu. Setkal se se mnou uprostřed bohoslužby, na kterou jsem přišel spíše náhodou. Během jedné hodiny jsem prožil znovuzrození i povolání do služby. Zážitek Boha mocného a milostivého změnil můj život. A za týden jsem byl poprvé na mládeži v Praze 2, Ječné. Byla to docela velká (a pěkně charismatická) mládež, chodilo nás mezi 30 - 40. Být mezi mladými lidmi, kteří také uvěřili v Krista bylo pro mne novou zkušeností.

Cesta do služby kazatele však byla dlouhá. Dodělal jsem si maturitu, vystudoval teologii. I tady bych mohl vyprávět mnoho příběhů o tom, co Bůh pro mě udělal.

Na jedno ze svých prvních kázání si pamatuji velmi dobře. Bylo to na Poušti, já ještě studoval. Po skončení bohoslužby jsem měl chuť utéct. Neuměl jsem kázat, bylo to hrozný. Tehdy mě hodně podržel můj bratr Pavel, povzbudil mě a dal naději, že to nemám vzdávat.

První místo, kde jsem sloužil jako kazatel byla farnost Brno. Vzpomínám jak si mě tehdejší superintendent Josef Červeňák pozval do kanceláře a zeptal se mě, zda bych šel do Brna... Farnost Brno měla tři sbory: Blansko, Brno a Znojmo. V neděli jsem sednul do auta v 7:00 hodin ráno, jel do Blanska, potom do Brna a nakonec do Znojma. Domu jsem se vracel dost unavený večer v 7:00 hodin po třech kázáních a 220 kilometrech v autě.

2)      Byl jsi u zrodu Aliance metodistické mládeže, vzpomeneš si, kdy to bylo a s kým?

Naše mládež z Prahy 2 hodně jezdila na návštěvy sborů a znali jsme mládežníky od Ostravy, Jihlavy po Plzeň. Společně jsme se setkávali na různých místech a akcích. Tehdy ještě neexistovala žádná metodistická organizace. Ta vznikla až po revoluci. U jejího zrodu stál Daniel Zajíc, Petr a Pavel Mothejlovi, já, Tomáš Oliverius a ještě několik dalších lidiček. Původně jsme si mysleli, že navážeme i názvem na prvorepublikový Svaz metodistické mládeže. Ale bylo pro nás téměř nepřijatelné mít v názvu Svaz. Měli jsme potřebu se distancovat od komunistického SSM (Svazu socialistické mládeže). Dlouho jsme přemýšleli, jak se budeme jmenovat. Padali různé nápady. Nakonec někdo z nás navrhl Aliance metodistické mládeže a to zvítězilo.

3)      Co vás tenkrát vedlo k založení této aliance, měli jste nějakou vizi?

Byla to doba, kdy se církev probouzela. Přicházeli noví lidé. Všichni jsme cítili potřebu být spolu, společně sloužit, evangelizovat. Aliance nevznikla jako něco umělého, ale byl to normální vývoj.

Naší vizí byla touha po probuzení. Byli jsme misijně nadšení - evangelizace na náměstích a podobně. Shromažďovali jsme mládežníky, modlili se, vydávali svědectví a povzbuzovali se navzájem.

Tehdy také vznikla myšlenka každoroční konference pro mládež (první název byl Konference víry). Jsem rád, že se tato tradice udržela do dnešní doby.

4)      A co náplň práce, co tenkrát delegáti AMM dělali?

Troufám si říci, že se náplň nezměnila. Delegáti jezdili na srazy, informovali o své mládeži, plánovali akce a modlili se spolu.

5)      Jestli trochu sleduješ práci AMM dnes, jak bys ji zhodnotil, myslíš, že se ubírá správným směrem?

Nechci, aby to vyznělo nějak namyšleně, ale jsem se službou dnešní AMM spokojen. Myslím si, že pokračuje směr, který jsme měli na mysli, když jsme AMM zakládali. Sloužit Kristu, motivovat mladé lidi a budovat církev to byl a je cíl tehdejší i dnešní AMM.

6)      Jak může AMM ovlivnit dění v Evangelické církvi metodistické na celorepublikové úrovni a klidně i dál?

Ti, kteří jsou dnes děti, zítra budou dospělí a ti, kteří jsou mládežníci, zítra budou senioři. Ve skutečnosti jsme jedno společenství církve. Neseme se navzájem. Mládež dává církvi radost, horlivost a nadšení. Církev dává mládeži zakotvení, moudrost a zkušenost víry.

Modlím se, aby Bůh probouzel mladé lidi, volal je k následování. Modlím se, aby některé z nich povolal do duchovní služby.

7)      Myslíš, že AMM využívá svůj potenciál naplno nebo někde vidíš mezery?

Odpovím trochu jinak: Tak jako církev, tak i AMM tvoří lidé. Na nich je, zda využijí svůj potenciál, či ne. Na prvním místě nejde o vykazování aktivit a počtů. Vždy jde o srdce člověka. Zda je oddané Kristu. Pokud bude v naší službě na prvním místě láska a následování Beránka Božího, pak budeme Božími dětmi.

8)      Kdybys chtěl mladým lidem v metodistické církvi něco vzkázat, co by to bylo?

Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému."