Domů > Mix > Archiv článků > Na misii mezi Wesleyovými krajany v 21. stolet

Na misii mezi Wesleyovými krajany v 21. stolet

Kdyby někdo v 18. století řekl Johnu Wesleyovi, že skupina dvanácti mladých křesťanů  z Česka přijede do Anglie pomáhat místním metodistům s evangelizací, asi by se dost divil. Od 12. července do 4. srpna se v severoanglickém Darlingtonu tedy uskutečnilo něco, o čem se ani Johnu Wesleyovi nesnilo. Celé dobrodružství zorganizoval odcházející darlingtonský farář Milan Mrázek s misijním pracovníkem Keithem, vše pod patronací místního superintendenta a též našeho vyučujícího Phila.

Téměř každý den v prvním týdnu jsme měli teoretické vyučování. Pod vedením různých zkušených služebníků jsme se učili, jak vést skupinku, jak lépe mladým rozumět, co jsou jejich modly, jaké jsou možné způsoby kontaktní služby apod. Mně osobně přišlo velmi zajímavé, když jsme se jedno odpoledne po skupinkách vydali do ulic Darlingtonu a měli jsme sledovat mladé lidi – jak žijí, kde se scházejí, co ve volném čase dělají, měli jsme hledat stopy po jejich „činnosti“, např. plechovky od coly. Když nám byl tento úkol oznámen, říkal jsem si, jaký má tohle „šmírování“ smysl, ale když jsem byl pak v akci, uvědomil jsem si, jak je zajímavé dívat se na svět (nebo spíše na ulici) těmito očima a jak vás taková procházka donutí zamyslet se nad životem a osudem poflakujících se teenagerů. Během prvního týdne jsme také stihli tři výlety – jeden celodenní na Holy Island (Svatý ostrov) s ruinami kláštera, který byl v raném středověku centrem šíření křesťanství v severovýchodní Anglii. Bohužel tento klášter byl zbořen a vypleněn tehdy velmi krvelačnými Vikingy. Co se týče přístupu ke kultuře a duchovnímu bohatství byli tedy Vikingové takovými prvními komunisty. Jedno odpoledne jsme se také zajeli vykoupat k Severnímu moři, jež svou teplotou dostálo svému jménu. Další půldenní výlet byl do národního parku Yorkshire Dales, kde jsou malebné zelené kopce, rozparcelované kamennými zídkami, mezi nimiž se pasou tisíce ovcí a válejí se zde milióny bobků. Úžasné místo na ztišení. Při pohledu na roztomilé ovečky jsem ještě netušil, jak dobré mají maso – to jsem zjistil až o několik dní později. Milan nám výlet zpestřil i tím, že jsme úmyslně nešli po turistické cestě, takže jsme dobrodružně přelézali zídky i ostnaté dráty. Zabloudili jsme i na jeden statek, kde, ač jsme byli vetřelci, nám jedna milá paní s úsměvem poradila cestu. Na Angličana Darwina jsem si vzpomněl, když jsme po čtyřech končetinách jako opice „šli“ po jednom kopci s téměř kolmým stoupáním. Taky na Skota Williama Wallace z filmu Statečné srdce jsme zavzpomínali, neboť po takových kopcích určitě běhal.

Druhá část pobytu už byla praktická – evangelizační. Bylo to opravdu potřeba, protože stav metodistických sborů v Anglii je smutný – v krásných a velkých budovách se scházejí pouze skupinky lidí většinou v důchodovém věku. Lidé jsou to však velmi milí a obětaví a babičky to umějí při zpěvu starých písní pěkně rozjet – zejména při písni There is a Redeemer mi běhal mráz po zádech. Členové Milanových sborů se nám také moc dobře starali o naše žaludky a velmi štědře zafinancovali náš pobyt.

Evangelizační akce měla každý den dvě na sobě nezávislé části. Dopoledne jsme se věnovali dětem ve věku cca 5 až 11 let, s nimiž jsme hráli hry, vyráběli výtvarná díla, zpívali veselé songy a hráli divadlo. Každé dopoledne bylo tématicky věnováno jednomu biblickému hrdinovi s tím, že největším superhrdinou je samozřejmě Ježíš, který je, jak jsem se dozvěděl z jedné písničky, lepší i než Batman nebo Spiderman, což si snad nedovolí nikdo teologicky zpochybnit. Anglické děti byly úžasné a nepotvrdily se tak moje obavy z rozmazlených a neposedných hadích ocásků.

V podvečer a večer jsme se věnovali zase teenagerům. Účelem bylo pomoci malé skupince darlingtonských mládežníků vytvořit si vztahy s těmito teenagery ze slabšího sociálního zázemí. Hráli jsme s nimi různé hry třeba ping pong nebo fotbal, kde vynikala zejména křehká a drobná Verča Hradská, jež si svými brutálními střelami a tvrdým přístupem v osobních soubojích brzy získala mezi anglickými výrostky respekt.

Kdybych měl celé dva týdny shrnout, tak největší dojem na mě z celého anglického pobytu udělali kupodivu Češi - prostě lidi z našeho týmu. Na začátku jsem většinu z nich neznal vůbec nebo jen trochu. Díky každovečerní (přesněji řečeno každonoční) psychohře nebo možná spíše skupinové terapii „hot chair“ neboli „horké křeslo“ jsme se mohli všichni velmi důkladně poznat, povzbudit i napomenout. Velkým dojmem na mě také zapůsobili také Mrázkovi, jejichž obětavost a láska k lidem nezná mezí. A taky teda ten jejich barák se dvěma koupelnami a zimní zahradou je pěkný :-)

Jirka Kubík