Domů > Mix > Reportáže > Místo, kde lidé naslouchají a Bůh mluví

Místo, kde lidé naslouchají a Bůh mluví

Na tichém místě ve Tvé blízkosti, na tom místě, kde jsi Ty, Pane, Tebe víc chci znát... To jsou slova jedné chvály, slova, která velmi výstižně popisují moje nejmilovanější místo - Poušť. Mládežnický týden na Poušti je pro mě vždy vrcholem prázdnin. Je to týden, který nabízí útěk od reality, od všeho, co nás trápí v běžných pracovních dnech. Je to útěk do světa, kde se všichni soustředí na Boha, kde lidé hledají odpovědi na své otázky, léčí si svá zranění a uklízejí ve svých myslích i srdcích. Je to místo, kde se scházejí mladí křesťané, aby se povzbudili a obohatili navzájem, místo, kde Bůh mluví. Snad právě proto, že mu tam lidé více naslouchají...

Díky zákazu mobilů a notebooků jsme si tam letos mohli přijet odpočinout i od smskování, e-mailování, chatování na facebooku a všech médií, která zahlcují naše všední dny. Nebyl to zákaz absolutní, spíše pravidlo, za jehož nedodržení nehrozil ani žádný postih. Přesto všichni mobil vypnuli nebo alespoň jeho používání výrazně omezili. Musím přiznat, že na začátku jsem tou myšlenkou nebyla úplně nadšená. Co když mobil budu potřebovat? Na Poušti, na tom tichém místě uprostřed lesa, jsem ale ani na okamžik neměla potřebu s vnějším světem jakkoliv komunikovat. Den na Poušti vyplňují semináře, chvály, hry, sporty, společná jídla a povídání si. Víc není potřeba. Cokoli zvenčí místní klid a pohodu spíše narušuje.

Už se stává téměř tradicí, že je vždy přítomen i host z Ameriky, který zde slouží svým slovem, vede jednu z ranních skupinek a odpolední diskuze v angličtině. Po Philovi s rodinou a Leslie na Poušť letos zavítal Nick Yother z Virginie. A jeho služba na Poušti byla skutečným požehnáním. Burcující slovo, které mnohé zasáhne, odhalí chybu a povzbudí k tomu, něco ve svém životě změnit, bývá většinou pátečním vyvrcholením celého duchovního programu. Letos na nás z Nickových úst vybaflo hned na začátku a táhlo se celým týdnem jako červená nit - tématem byly masky. Každý z nás má nějakou masku, něco, čím zakrývá svou pravou tvář, něco, co ho vzdaluje od Boha, co mu zabraňuje Bohu plně sloužit. A právě v neděli večer jsme dostali možnost nad svou maskou přemýšlet, odhalit ji, nakreslit si ji a před očima ji spálit. Definitivně se jí vzdát a dovolit Bohu, aby nás jí zbavil.

Nevedu si statistiku, kolik lidí se ten večer vzdalo toho, co je tížilo a co je vzdalovalo od Boha. Vím ale, že to bylo slovo, které hluboce zasáhlo mnoho lidí a které mne osobně uzdravilo z něčeho, s čím jsem se potýkala v menší či větší míře celý svůj život. Přijala jsem sebe samu takovou, jaká jsem, a sebedůvěru našla v Bohu. Každý další den na Poušti pro mě byl jen dalším povzbuzením a radostným časem, ve kterém jsem si mohla plně uvědomit, jak důležitá jsou osobní svědectví, sdílení radostí i starostí s druhými a společné modlitby. Jak obohacující může být se více otevřít druhým, ačkoli se tím zároveň stáváme zranitelnějšími. Připomínkou toho všeho je pro mě nádherná píseň, kterou na základě Nickova slova složila Maruška Kuchynková. (Píseň si můžete poslechnout v článku Masky.)

Poušť je místo, kde se cítím milovaná, přijímaná a šťastná až do konečků prstů. Letos jsem tam přijala a načerpala tolik, že mou jedinou starostí je, abych něco cestou nevytrousila. Upřímně řečeno, nechtělo se mi vrátit do reality. Do světa, kde jsou problémy, kde řeším, co si obléknout na sebe, a kde (jako studentka mediální školy) sleduji, co zase provádějí naši politici. Pak jsem si ale uvědomila, že ta neskutečná radost v srdci, kterou jsem nabyla na Poušti, tam nemůže a nesmí zůstat. Pán mě posílá zpátky do světa, mezi lidi, do služby. Věřím, že On hledá právě nás slabé, aby se na nás mohl sám oslavit. Jediné, co k tomu musíme udělat, je nechat se jím vést a dělat, co říká. Když přitom nebudeme spoléhat na své (ne)schopnosti, ale na Něj, nemáme se čeho bát...

-lš-