Domů > Mix > Fan klub Johna Wesleye > Jak to všechno začalo

Jak to všechno začalo

„Nebyl nikdo, kdo by se mu co do šíře vlivu vyrovnal .... Nikdo nežil v popředí jako John Wesley ... Nelze si ho ze života národa odmyslit. Žádná jiná osobnost neměla vliv na tolik lidí, žádný hlas se nedotkl tolika srdcí." ... To napsal o Johnu Wesleyovi anglický politik a spisovatel Birrell. Anglický diplomat, politik a spisovatel Nicolson zase uvádí, že metodismus „dal evangelikálům své vysoké ideály pro veřejné a soukromé povinnosti; svým příkladem reformoval a pozvedl anglikánskou církev; učinil politiky ryzími, dal nové podněty pro vzdělání veřejnosti a zvedl vlnu humanity, která vedla ke zrušení otroctví a reformě věznic." Nicolson dále píše: „Lze říci, že to byl jeden z nejušlechtilejších podnětů, který kdy zlepšil úděl člověka. To vše se stalo díky obdarování a bezúhonnosti nadaného a okouzlujícího malého univerzitního učitele, který se narodil 17. června 1703 na faře v Epworthu."

John Wesley byl v mnohém typickým anglickým gentlemanem, tak jak to dnes známe z různých filmů - byl jemně vtipný a ironický, houževnatý, ale zároveň klidný a vyrovnaný (alespoň navenek). Na jeho charakteru a osobnosti se zcela jistě nejvíce podepsali jeho rodiče a geneticky vlastně i prarodiče, neboť oba jeho dědečkové byli kazateli. Johnův otec Samuel byl epworthským farářem, který byl pro svou radikalitu a neústupnost svými farníky značně neoblíben. To dokazuje i několik žhářských útoků na majetek rodiny Wesleyů v Johnově dětství. Neoblomnost a statečnost byla vlastností, kterou John po svém otci podědil a díky níž i mladý John přijal od otce mnohá povzbuzení. Když si např. mladý John Wesley ve svém dopisu otci stěžuje, jak je ve škole v Oxfordu pro svou snahu o svatý život terčem posměchu a pronásledování, odepíše mu jeho otec: „Doufám, že se nenecháš odstrašit prskáním trní pod kotlem."

Matka Johna Wesleye Susanna, byla velmi inteligentní svědomitá žena, která brala výchovu svých devatenácti dětí (John byl patnáctý) jako životní poslání. Nejspíš od ní John přejal smysl pro svou systematickou, vytrvalou a vlastně se dá říci metodickou práci - Sussana měla přesně rozvržený čas pro osobní sdílení s každým ze svých dětí. Sama je také vyučovala. Na své děti byla přísná a náročná. Byla také velmi zbožná a zbožnost pilně pěstovala u svých dětí. Ne vše se dá ale předat jen výchovou. Mladý John si musel samozřejmě k mnoha věcem a zkušenostem s Bohem dojít sám. Takový první duchovní zápal prožil ve svých dvaadvaceti letech, kdy se po přečtení díla Tomáše Kempenského „Následování Krista" rozhodl pro radikálně zbožný život. Začal svědomitě odstraňovat ze svého života hřích a nedostatky, konal skutky lásky (např. navštěvoval vězně) a snažil se maximálně využívat čas. Brzy se kolem něj utvořila skupinka oxfordských studentů, kteří smýšleli podobně. Jak už bylo výše naznačeno, stali se brzy černým svědomím svých spolužáků, učitelů i úřadů. Lidé se jim všelijak posmívali - říkali jim „bibličtí moli", „svatý klub" a také „metodisté" - právě pro jejich metodický přístup k životu, kdy měli přesně vyhrazený čas pro tu či onu chvályhodnou činnost. Ačkoliv taková snaha o následování Krista je určitě dobrá, mladý John nezakusil ještě Boží milost, nepoznal Krista jako svého Záchrance. Mladý Wesley byl po vystudování Oxfordu ordinován na anglikánského faráře, stal se také na oxfordské Lincoln college učitelem, jeden čas vypomáhal a nakonec sám převzal farnost svého otce v Epworthu. Stále však pociťoval nepokoj a různé zmatky. To se týkalo nejen vztahu s Bohem, ale i žen, neboť sice drobný, ale vtipný a prý pohledný John byl neustále zapleten do různých vztahů a polovztahů s mnoha vdavekchtivými slečnami. Možná i jako určitý únik z této situace a nejspíš i touha po tom vykonat pro Boha něco velkého a obětovat se pro něj (pohodlné místečko na Lincoln Collige asi Johnovi jako oběť Bohu nepřipadalo), rozhodl se dvaatřicetiletý John pro misii mezi indiány v nedávno založené americké kolonii Georgia. Těšil se, jak ho skromný život a prostá strava přivede blíže Bohu. Těšil se, že už neuvidí „žádnou ženu, ale pouze stvoření, která jsou odlišné rasy", neboť o sobě mnohokrát pochyboval, zda miluje více Boha nebo ženy.

Johnův dvouletý pobyt v Americe byl však jeho obrovským životním fiaskem. Do kontaktu s indiány se oproti svému očekávání příliš nedostal, a pokud ano, moc mu to s nimi nešlo. Ani ženám zde neunikl a málem se zde zasnoubil. Jeho hlavní činností byla správa farnosti Savannah. Mladý, uhlazený a pro věc zapálený duchovní nenašel příliš mnoho pochopení u zdivočelých osadníků, jejichž přesídlení do britské kolonie Georgia bylo často alternativním trestem pro ty, kterým v Anglii hrozilo vězení pro dluhy. John Wesley lezl svým farníkům na nervy natolik, že si útěkem na loď plující do Anglie zachránil holý život. Stav duše mladého životního ztroskotance nejlépe vystihují slova z jeho deníku, kde si po návratu do vlasti poznamenává: „Jsou tomu teď dva roky a čtyři měsíce, co jsem opustil svou vlast, abych v Georgii vyučoval indiány základům křesťanství. Čemu jsem se v té době naučil sám? Něčemu, co jsem nejméně očekával: Že já, který jsem šel do Ameriky obracet jiné, sám nejsem obrácen k Bohu. Nejsem blázen, když tak mluvím, ale jsem pravdomluvný a střízlivý, a někteří, kteří ještě sní, snad procitnou a uvidí, že jsou na tom stejně jako já. Jsou sečtělí ve filosofii? Já také. Znají klasické a moderní jazyky? Já také. Jsou zběhlí v teologii? Studoval jsem ji po mnoho let. Dovedou plynně hovořit o duchovních věcech? To dovedu i já. Dávají hojně almužny? Dal jsem všechno, co jsem měl, abych nasytil chudé. Dali svou práci a majetek? Pracoval jsem více než oni všichni. Jsou hotovi trpět za své bratry? Vzdal jsem se svých přátel, své pověsti, svého pohodlí, své země; nebál jsem se o život a šel do cizích zemí, dal jsem své tělo, aby je hlubiny pohltily, horko vyprahlo, námaha a únava strávily, či co se Bohu ještě zlíbí na mne seslat. Ale učiní mne to vše - jedno, zda toho je hodně nebo málo - příjemným Bohu? ..." Hledací agonie Johna Wesleye skončila 24. května 1738, kdy jak píše „pocítil jsem, jak se mé srdce zvláštním způsobem rozehřálo. Uvědomil jsem si, že důvěřuji Kristu, jenom Kristu, že mě spasí, a byla mi dána jistota, že on zahladil mé hříchy, právě mé, a že mě vykoupil od zákona hříchu a smrti." Nutno podotknout, že velmi podstatným Božím nástrojem pro poznání Krista jako osobního Spasitele byli pro Johna emigranti Jednoty bratrské, s nimiž se seznámil v Americe a kteří ho velmi zaujali svým postojem k Bohu a životu. Obdivoval zejména jejich pokoru a také to, že se vůbec nebáli smrti. Po návratu do Anglie s nimi udržoval nadále kontakt, navštěvoval jejich společenství v Londýně a jednou se dokonce vydal do Ochranova, kde by, jak si zapsal do svého deníku, nejraději zůstal celý život.

Kolem Johna se v Anglii znovu shromáždila družina jeho přátel, oněch vysmívaných „metodistů" z Oxfordu, a začaly se dít velké věci ... Pokračování příště. 

Vysvětlivky:
Anglikánská církev - vznikla zajímavým způsobem: Anglický král Jindřich VIII. (16. stol.) se chtěl rozvést, neboť mu jeho žena nemohla stále dát syna. Tenkrát mohl být rozvod povolen leda papežem. Ten však souhlas k rozvodu nedal, Jindřich se naštval a založil vlastní církev, do jejíhož čela postavil sebe.

Jednota bratrská (též např. „čeští bratři" či „moravští bratři") - založena sedlákem Chelčickým, navazovala na husitství, ale na rozdíl od husitství byla silně pacifistická. Jedním z jejích biskupů byl i Jan Ámos Komenský. Díky několika bratrům z Jednoty bratrské vznikla slavná Bible kralická. Po Bílé hoře byla Jednota velmi pronásledována. Jejím novým centrem se tak stal Ochranov (Herrenshut) v Sasku u českých hranic, kde bylo na panství hraběte Zinzendorfa pro bratry z Jednoty bezpečno. Odtud také vzešlo mnoho misijních výprav do celého světa, a tak není divu, že mnoho domorodých národů (např. Eskymáci) dodnes užívá česká křestní jména.