Domů > Mix > Fan klub Johna Wesleye > Charakteristické znaky metodisty III

Charakteristické znaky metodisty III

Wesleyovo výklad o tom, jak se metodisté liší od jiných křesťanů, co dělají jinak a co je pro ně charakteristické. Pokud jste tohle nečetli, tak u mne nejste žádní metodisti.

1.            Odlišným znakem metodisty nejsou nějaké názory: Není rozhodující, zda se kloní k tomu nebo onomu projevu víry, přebírá nějaké zvláštní představy, zastává učení toho nebo onoho člověka. Kdo si proto myslí, že metodista je člověk, který má ten nebo onen názor, projevuje jenom neznalost věci a je daleko od pravdy. Věříme ovšem, že „veškeré Písmo je vdechnuté Bohem"[i], a tím se lišíme od židů, muslimů[ii] a nevěrců. Věříme, že psané boží slovo je jediným a dostatečným měřítkem víry a života, a tím se lišíme od římských katolíků. Věříme, že Kristus je věčný a pravý Bůh, a tím se lišíme od sociniánů[iii] a ariánů[iv]. Avšak ve všech otázkách, které se nedotýkají základů křesťanství, se držíme pravidla: myslet a nechat myslet. Ať jsou tyto názory jakékoliv, správné nebo chybné, nejsou to charakteristické znaky, jimiž by se metodista lišil.

2.            Ani jimi nejsou odlišná slova nebo odlišné fráze. Nedržíme se určitého způsobu mluvení, nepoužíváme určité výstřednosti nebo neobvyklé způsoby mluvy jako znaků své víry. Naopak, při běžném rozhovoru a když mluvíme o Božích věcech, dáváme přednost nejznámějším, nejprostším a nejjednodušším výrazům, abychom vyjádřili své myšlenky. Proto se úmyslně nebo vědomě nikdy neodchylujeme od běžného způsobu mluvení, jedině když chceme vyjádřit biblické pravdy biblicky, což jistě žádný křesťan neodsoudí. Ani nemáme ve zvyku používat některé biblické výrazy Písem častěji než jiné, kromě těch, jež bibličtí pisatelé sami používají v hojnější míře. Je proto velkým omylem hledat charakteristické znaky metodisty v jeho slovech stejně jako v nějakých názorech..

3.            Nechceme se také lišit nepodstatnými úkony, obyčeji nebo zvyklostmi. Naše křesťanství nespočívá v konání toho, co nám Bůh nepřikázal, ani vyvarování se toho, co nezakázal. Nespočívá v určitém způsobu odívání, držení těla, pokrývání hlavy, ani v odříkání se manželství, jídla a pití, jež jsou dobré, pokud se přijímají s děkováním.[v] Proto nikdo, kdo ví, o čem mluví, nebude hledat charakteristické znaky metodisty v takových nedůležitých úkonech nebo zvyklostech, které Písmo nepředpisuje.

4.            Metodista se ani neodlišuje tím, že by obzvlášť zdůrazňoval některou stránku křesťanství. Namítneš-li: „To přece dělá, když prohlašuje, že jsme »spaseni toliko vírou«," pak odpovídám, že si pleteš pojmy. Pod pojmem spasení rozumí svatost srdce a života. A ta, jak zdůrazňuje, plyne jedině z víry. Může to popřít i formální křesťan? Je to jednostranné chápání křesťanství? „To tedy vírou rušíme zákon? Naprosto ne! Naopak, zákon potvrzujeme."[vi] Nezastáváme názor (jak to, bohužel, mnozí dělají), že podstata křesťanství tkví v tom, abychom nekonali nic zlého nebo konali dobro, či používali prostředky milosti. Ne, ani to všechno ještě nestačí. Ze zkušenosti víme, že člověk to může dělat po mnoho let a nakonec bude mít stejně málo z křesťanství jako před tím. Ještě méně znamená, činíme.li pouze jedno z toho nebo jenom nějakou část. Podobně jako žena, která si myslí, že je ctnostná jenom proto, že není prostitutkou, nebo muž, který si myslí, že je poctivý jenom proto, že nekrade. Kéž mě Bůh mých otců uchrání před takovým ubohým skomírajícím křesťanstvím! Kdyby toto bylo znakem metodisty, pak bych byl raději počestným židem, muslimem nebo pohanem.

5.            „Co tedy je jeho znakem? Kdo je podle vašeho vlastního úsudku metodistou?" Odpovídám: Metodista je člověk, v jehož srdci „je Boží láska vylita skrze Ducha svatého, který mu byl dán"[vii], člověk, který „miluje Hospodina, Boha svého, z celého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly"[viii]. Bůh je radostí jeho srdce a touho jeho duše, která neustále volá: „Koho bych měl na nebesích? A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení. Bůh bude navěky skála mého srdce a můj podíl"[ix].

6.            Je proto stále šťastný v Bohu, v němž je jeho „pramen, vyvěrající k životu věčnému"[x] a naplňující jeho duši pokojem a radostí. „Dokonalá láska," kterou má, „strach zahání"[xi] a on se „raduje v Pánu vždycky"[xii], „v Bohu svém spasiteli"[xiii] a v Otci, „skrze našeho Pána Ježíše Krista, který jej s ním smířil"[xiv]. V jeho krvi „má vykoupení a odpuštění hříchů"[xv]. Nemůže než se radovat, kdykoliv se dívá zpět na hroznou propast, z níž byl zachráněn, když vidí, že „Bůh zahladil jako hustý oblak přestoupení jeho a jako mrákotou hříchy jeho"[xvi]. Nemůže než se radovat, kdykoliv pohledí na svůj současná stav, že je „ospravedlněn z víry a má pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista"[xvii], neboť, „kdo věří, má toto svědectví v sobě"[xviii], je vírou Božím synem. A „protože je synem, poslal Bůh do jeho srdce Ducha svatého, volajícího Abba, Otče"[xix]. A „Boží Duch dosvědčuje jeho duchu, že je Božím dítětem"[xx]. Raduje se, kdykoliv hledí do budoucnosti na „budoucí slávu, která má být zjevena"[xxi]. Jeho radost je tak veliká, že všechno v něm volá: „Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista neboť mi ze svého velkého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro mne v nebesích."[xxii]

7.            A kdo má tuto naději, „za všech okolností děkuje," neboť ví, že ať to jsou jakékoliv okolnosti, je to „pro něho vůle Boží v Kristu Ježíši"[xxiii]. Proto od něho přijímá s radostí všechno a říká: Hospodinova vůle je dobrá a ať Pán dá nebo vezme, praví „jméno Hospodinovo buď požehnáno"[xxiv]. Naučil se „být spokojen s tím, co má"[xxv]. Dovede „trpět nouzi, dovede mít hojnost. Ve všem a do všeho je zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek[xxvi]". Ve dnech dobrých i zlých, v nemoci i ve zdraví, v životě i ve smrti děkuje z hloubi srdce tomu, který všechno dobře řídí. Ví, že „každé dobré obdarování je shůry"[xxvii], že od Otce světel, do jehož rukou cele svěřil své tělo i svou duši jako do rukou věrného Stvořitele, přichází jenom dobré. Proto „se netrápí žádnou starostí"[xxviii], neboť „všechnu svou starost vloží na něj"[xxix], který má péči o něho a „v každé prosbě děkuje a předkládá své žádosti Bohu"[xxx].

8.            A „v modlitbách neustává"[xxxi]. Je mu dána touha „stále se modlit a neochabovat"[xxxii]. Ne že by stále vyl v modlitebně, i když nevynechává žádnou příležitost tam být. Ani neustále neklečí, i když je často na kolenou nebo padá na tvář před Hospodinem, svým Bohem. Ani nevolá vždy hlasitě k Bohu a nepoužívá vždy slov; často „Duch se za něj přimlouvá nevyslovitelným lkáním"[xxxiii]. Řečí jeho srdce však v každé době je: „Paprsku věčné slávy, po tobě touží duše má, i když nevyřknu žádné slovo a mluvím k tobě mlčky." To a jenom to je pravá modlitba. Jeho srdce vždy lne k Bohu, v každé době a na každém místě. Nikdo a nic mu v tom nemůže zabránit a při tom ho rušit. V samotě a ve společnosti, při odpočinku a při práci nebo při zábavě je jeho srdce stále s Pánem. Ať uléhá nebo vstává, Bůh naplňuje jeho myšlenky. Chodí stále s Bohem, s láskou obrací svůj vnitřní zrak ustavičně k němu „jako by Neviditelného viděl"[xxxiv].

9.            A když stále prokazuje svou lásku k Bohu tím, že v modlitbách neustává, stále se raduje a za všech okolností děkuje, má v srdci napsané přikázání: „Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra"[xxxv]. „Proto miluje svého bližního jako sám sebe"[xxxvi], miluje každého člověka jako svou vlastní duši. Jeho srdce je naplněno láskou ke všem lidem, ke každému dítěti „Otce duchů veškerého tvorstva"[xxxvii]. Nezná-li někoho osobně, není to překážkou, aby ho nemiloval. Miluje i toho, jehož jednání nemůže schvalovat, o němž ví, že jeho přívětivost odplácí hněvem. „Miluje své nepřátele," i nepřátele Boží, „zlé a nevděčné." A není-li schopen „dobře činit těm, kdo ho nenávidí," nepřestává se za ně modlit a to i tehdy, když jeho láskou opovrhují a „proklínají ho a ubližují mu"[xxxviii].

10.        Má „čisté srdce"[xxxix]. Boží láska očistila jeho srdce od pomstychtivosti, závisti, zlomyslnosti, veškeré nelásky a zloby. Osvobodila ho od hrdosti a duchovní pýchy, z nichž plynou nesváry. „Oblékl milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru, trpělivost," takže „snáší druhého a odpouští, má-li něco proti druhému, jako Pán odpustil jemu"[xl]. Každá příčina sváru je z jeho strany zcela odstraněna. Nikdo mu totiž nemůže vzít to, po čem touží, protože „nemiluje svět," ani nic z toho, „co je ve světě"[xli]. „Svět je pro něho ukřižován a on pro svět.[xlii]" Je mrtvý pro všechno, „co je ve světě-žádost těla, žádost očí a prázdná chlouba života"[xliii]. Neboť „jeho duše touží po Bohu, chce si připomínat jeho jméno"[xliv].

11.        S touto touhou se také shoduje celé zaměření jeho života, protože „nečiní vůli svou, ale činí vůli toho, který ho poslal"[xlv]. Jeho jedinou snahou je vždy a ve všem nežít sám sobě, nýbrž tomu, jehož miluje jeho duše. Má čisté oko. A protože „jeho oko je čité, celé jeho tělo má světlo". Kde je totiž milující oko duše neustále upřené k Bohu, tam nemůže být temnosti, ale vše „bude tak jasné, jako když dům osvítí světlo svou září"[xlvi]. Panuje zde jenom Bůh. Vše, co je v duši, je svaté Pánu. Žádné hnutí mysli neodporuje Bohu. Každá myšlenka směřuje k Bohu a je v souladu s Kristovým zákonem.

12.        A strom se pozná po ovoci. Protože miluje Boha, zachovává jeho přikázání[xlvii], nejen některá nebo většinu z nich, nýbrž všechna, od nejmenšího po největší. Nestačí mu „zachovat celý zákon a jen v jednom přikázání klopýtnout"[xlviii], nýbrž se „snaží zachovat neporušené svědomí před Bohem i lidmi"[xlix]. Co Bůh zakázal, tomu se vyhýbá, co Bůh přikázal, to činí, ať to je malé nebo velké, snadné nebo nesnadné, příjemné pro tělo nebo nepříjemné. Když mu Bůh daroval svobodu, „běží cestou Božích přikázání"[l]. Je pro něho ctí tak jednat a každodenní radostí „činit Boží vůli na zemi tak jako v nebi"[li], nebo´t ví, že je nejvyšší výsadou andělů, kteří jsou „mocní v síle, činit slova jeho, být poslušní hlasu slova jeho"[lii].

13.        Zachovává všechna Boží přikázání a to ze všech sil. Jeho poslušnost je úměrná jeho lásce, zdroji, z něhož plyne. Protože miluje Boha z celého srdce, slouží mu ze všech sil. Neustále přináší svou duši a své tělo jako živou, svatou, Bohu milou oběť[liii] a cele a bezvýhradně zasvěcuje Boží slávě sebe se vším, co má a čím je. Všechny dary, které přijal, každou sílu a schopnost duše, každý úd svého těla používá vždy podle vůle svého Mistra. Dříve je „propůjčoval hříchu" a ďáblu „za nástroj nepravosti," ale nyní je „vyveden ze smrti" a propůjčuje je všechny „Bohu za nástroj spravedlnosti"[liv].

14.        Proto cokoliv činí, vše je k Boží slávě. Při všech svých činnostech nejen sleduje tento cíl (to je obsaženo ve výrazu mít čisté oko), nýbrž jej také skutečně dosahuje. Jeho práce a odpočinek, stejně jako jeho modlitby slouží tomuto velkému cíli. Ať je doma nebo na cestách, ať ulehne nebo vstane, při všem, co říká nebo činí, sleduje tento hlavní záměr svého života. Ať se obléká nebo pracuje, jí nebo pije či odpočívá po namáhavé práci, vše směřuje k vyvýšení Boží slávy zachováváním pokoje a dobré vůle mezi lidmi. Jeho jediným a neměnným pravidlem je: „Všechno, cokoliv mluví nebo dělá, činí ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkuje Bohu Otci"[lv].

15.        Za nic se nedá zvyklostmi světa odradit od „běhu, jak je mu uloženo"[lvi]. Ví, že neřest neztratí svou zavrženíhodnost tím, že se stane módní záležitostí, a je pamětliv toho, že „každý sám za sebe vydá počet Bohu"[lvii]. Proto se „nemůže přidat k většině, páchá-li zlo"[lviii]. Nemůže „den co den skvěle hodovat"[lix] a „vyhovovat svému tělu, aby propadal vášním"[lx]. Nemůže si „ukládat poklady na zemi"[lxi], jako se nemůže „ozdobovat zlatem nebo drahým rouchem"[lxii]. Nemůže se účastnit radovánek nebo schvalovat radovánky, které mají i sebemenší sklon k neřestem. Nemůže pomlouvat bližní a nemůže lhát Bohu a lidem. Nemůže mluvit o nikom zle, neboť láska je stráží jeho rtů. Nemůže říkat žádné „plané slovo"[lxiii], „z jeho úst nevyjde ani jedno špatné slovo"[lxiv]; k tomu patří všechno, co neslouží „k vzdělání užitečnému" a nedává „milost posluchačům"[lxv]. Avšak „co je čisté, co je hodné lásky, co má dobrou pověst,"[lxvi] o tom přemýšlí a mluví a „tak ve všem dělá čest učení našeho Spasitele, Boha"[lxvii].

16.        Konečně, dokud má čas, „činí dobře všem"[lxviii], sousedům i cizím, přátelům i nepřátelům, a to všemožným způsobem; nejen tělesně tím, že „sytí hladové, obléká nahé, navštěvuje nemocné a vězně"[lxix], nýbrž daleko více činí dobře jejich duši, jak mu Bůh dává možnost, aby probouzel ty, kdo spí spánkem smrti, přivedl ty, kdo jsou probuzeni, ke krvi smíření, aby „když jsou ospravedlněni z víry, měli pokoj s Bohem"[lxx], a povzbuzoval ty, kdo mají pokoje s Bohem, k větší lásce a dobrým skutkům[lxxi]. A je ochoten „vynaložit všechno a vydat sám sebe"[lxxii] a „být obětován pro oběť a službu jejich víře"[lxxiii], aby „všichni dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti"[lxxiv].

17.        Takové jsou zásady a zvyklosti našeho společenství, takové jsou charakteristické znaky pravého metodisty. Těmi se chtějí odlišovat od jiných lidí ti, kdo jsou posměšně tak nazývání. Pokud někdo namítne: „Ale to jsou přece všeobecné zásady křesťanství!", pak má pravdu. Zastávám stejný názor. Je to čirá pravda. Vím, že nejsou nic jiného a přál bych si ze srdce, abyste vy všichni ostatní věděli, že já a všichni moji stoupenci se všemožně bráníme tomu, aby nás jiní odlišovali něčím jiným než všeobecnými zásadami křesťanství, prostým, starým křesťanstvím jež učím, přičemž všechny ostatní rozlišovací znaky odmítám a zavrhuji. Kdo je tím, co kážu (ať se jmenuje jakkoliv, vždyť jméno nemění podstatu věci), je křesťanem, nejen podle jména, nýbrž i srdcem a životem. Vnitřně i navenek je v souladu s Boží vůlí, jak je zjevena v psaném slově. Myslí, mluví a žije podle metody stanovené ve zjevení Ježíše Krista. Jeho duše je obnovena podle Božího obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy.[lxxv] A protože má takové smýšlení, jako je v Kristu Ježíši[lxxvi], jedná tak, jako jednal Kristus.

18.        Těmito charakteristickými znaky, tímto ovocem živé víry se snažíme odlišovat od nevěřícího světa, od všech, jejichž život a smýšlení neodpovídají Kristovu evangeliu. Avšak od skutečných křesťanů, ať se jmenují jakkoli, se vůbec nechceme odlišovat, od nikoho, kdo snažně běží k cíli, kterého ještě nedosáhl. Ne, neboť „kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka"[lxxvii]. Žádám vás, bratři, pro Boží milosrdenství, nemějte mezi sebou roztržky[lxxviii]. Myslíš to se mnou upřímně, jako já s tebou?[lxxix] Jinou otázku nemám. Je-li tomu tak, podej mi pravici. Pro názory nebo pro slovíčka nebořme Boží dílo. Miluješ Boha a sloužíš Bohu? To stačí. Podávám ti pravici na znamení společenství. Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha, je-li jaký soucit a slitování[lxxx], pak bojujme společně ve víře v evangelium[lxxxi]. Dělejte čest tomu povoláním, kterého se vám dostalo, vždy skromní, tiší, trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovávat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Vězte, že je jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jsme byli povoláni. „Jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech"[lxxxii].

 


[i] 2Tm 3,16

[ii] V originále „Turků", podobně i dále.

[iii] Stoupenci učení Sozziniho, který popíral Trojici a některé reformační christologické důkazy. Sociniáni měi velký vliv na anglické unitáře.

[iv] Arius (zemř. 336) popíral bytostnou jednotu Krista s Bohem.

[v] 1Tm 4,3

[vi] Ř 3,31

[vii] Ř 5,5

[viii] Mk 12,30

[ix] Ž 73,25n

[x] J 4,14

[xi] 1J 4,18

[xii] Fp 4,4

[xiii] L 1,47

[xiv] Ř 5,11

[xv] Ko 1,14

[xvi] Iz 44,22

[xvii] Ř 5,1

[xviii] 1J 5,10

[xix] Ga 4,6

[xx] Ř 8,16

[xxi] Ř 8,18

[xxii] 1Pt 1,3n

[xxiii] 1Te 5,18

[xxiv] Jb 1,21

[xxv] Fp 4,12

[xxvi] Tamtéž

[xxvii] Jk 1,17

[xxviii] Fp 4,6

[xxix] 1Pt 5,7

[xxx] Fp 4,6

[xxxi] 1Te 5,17

[xxxii] L 18,1

[xxxiii] Ř 8,26

[xxxiv] Žd 11,27

[xxxv] 1J 4,21

[xxxvi] Mt 22,39 par.

[xxxvii] Nu 16,22; 27,16

[xxxviii] Mt 5,44n; L 6,27nn

[xxxix] Mt 5,8

[xl] Ko 3,12n

[xli] 1J 2,15

[xlii] Ga 6,14

[xliii] 1J 2,16 NS

[xliv] Viz Iz 26,8

[xlv] J 6,38

[xlvi] Mt 6,22; L 11,34-36

[xlvii] 1J 5,2

[xlviii] Jk 2,10

[xlix] Sk 24,16

[l] Ž 119,32

[li] Viz Mt 6,10

[lii] Ž 103,20 Kral.

[liii] Ř 12,1

[liv] Ř 6,13

[lv] Ko 3,17

[lvi] Žd 12,1

[lvii] Ř 14,12

[lviii] Ex 23,27

[lix] L 16,19

[lx] Ř 13,14

[lxi] Mt 6,19

[lxii] 1Tm 2,9 Kral.

[lxiii] Mt 12,36

[lxiv] Ef 4,29

[lxv] Ef 4,29 Kral.

[lxvi] Fp 4,8

[lxvii] Tt 2,10

[lxviii] Ga 6,10

[lxix] Viz Mt 25,35n

[lxx] Ř 5,1

[lxxi] Viz Žd 10,24

[lxxii] 2K 12,15

[lxxiii] Fp 2,17 Kral.

[lxxiv] Ef 4,13

[lxxv] Ef 4,24

[lxxvi] Fp 2,5

[lxxvii] Mt 12,50

[lxxviii] 1K 1,10

[lxxix] 2Kr 10,15

[lxxx] Fp 2,1

[lxxxi] Fp 1,27

[lxxxii] Ef 4,1-6